Žížala: anatomie, druhy, význam a způsob života

Potkáváme ji po dešti, při převracení rýče hlíny nebo na dně vermikompostéru: žížala patří mezi zvířata, která zná každý… a přitom je vlastně nezná. Nemá oči ani plíce, zato má několik „srdcí“ a tělo složené z článků: tento malý obyvatel půdy skrývá řadu překvapení.

Zde najdete to nejdůležitější o žížalách, jednoduše vysvětleno – pro zvídavé, zahrádkáře, děti i učitele. U každého tématu vás odkážeme na článek průvodce, který se mu věnuje podrobněji.

Co je žížala?

Žížala je malý bezobratlý živočich, tedy bez kostry, který žije v půdě nebo v rozkládající se organické hmotě. Patří do velké skupiny kroužkovců, „červů s kroužky“, které poznáte podle těla složeného z řady článků.

V běžné řeči se slovem žížala označují všichni červi, které najdeme v půdě. Velká žížala našich zahrad má i vlastní český název, žížala obecná (Lumbricus terrestris), často se jí však říká prostě žížala. Mnozí si ji spojují s deštěm, protože vylézá na povrch, když je půda nasáklá vodou.

Druhů je velké množství: dnes je ve světě popsáno přibližně 4 400 druhů žížal, od několika centimetrů až po více než metr u některých obřích druhů.

Anatomie: jak je žížala stavěná?

Pod zdánlivě jednoduchým vzhledem se skrývá překvapivě dobře uspořádaný živočich. Na schématu: 1 hlava a ústa, 2 opasek (clitellum), 3 články, 4 štětiny (zvětšené), 5 ocas.

• Tělo z článků. Tělo je podle druhu rozděleno na desítky, ba i více než sto článků. Každý článek nese drobné štětiny, pouhým okem neviditelné, kterými se žížala zachytává v zemi, aby se mohla pohybovat.
• Hlava a ocas. Špičatější hlava se nachází na konci bližším k opasku; jsou v ní ústa, bez zubů a bez čelistí.
• Opasek. U dospělé žížaly se v přední části těla objevuje světlejší zesílení: to je opasek (clitellum), orgán, který při rozmnožování vytvoří kokon. Jeho přítomnost ukazuje, že je žížala pohlavně dospělá.
• Bez očí, ale citlivá na světlo. Žížala nemá oči. Její kůže je pokryta buňkami citlivými na světlo, hlavně v přední části těla, díky nimž se mu instinktivně vyhýbá.
• Dýchání kůží. Nemá plíce: kyslík prochází přímo kůží, která proto musí zůstat vlhká. Proto je pro ni sucho tak nebezpečné.
• Několik „srdcí“. Má několik cév, které fungují jako malá srdce a pohánějí její krev.

Při pohybu střídavě stahuje a natahuje jednotlivé části těla, trochu jako harmonika, a štětiny jí pomáhají, aby neklouzala. Další zajímavosti na vás čekají v častých dotazech na konci stránky.

Věděli jste, že…?

Když je léto příliš suché, některé žížaly upadají do klidového stavu: stočí se do klubíčka v malé komůrce na konci své chodbičky a čekají, až se vrátí déšť.

Tři hlavní skupiny žížal

Ne všechny žížaly žijí na stejném místě a stejným způsobem. Obvykle se dělí do tří hlavních skupin podle hloubky, ve které žijí (čísla odpovídají obrázku):

• 1. Epigeické žížaly žijí na povrchu, ve spadaném listí, hnoji nebo kompostu. Jsou malé, červené a velmi žravé a rychle se množí. Jsou to kompostovací červi, například rod Eisenia (včetně Eisenia fetida) nebo Dendrobaena veneta, kteří se používají ve vermikompostéru.
• 2. Endogeické žížaly žijí v horních centimetrech půdy, kde hloubí spíše vodorovné chodbičky a živí se zeminou bohatou na organickou hmotu. Bývají bledé nebo narůžovělé a na povrchu je vidíme jen zřídka.
• 3. Anecické žížaly hloubí hluboké svislé chodby, někdy i několik metrů dlouhé. V noci vylézají na povrch pro spadané listí, které zatahují do půdy. Patří k nim velká dešťovka Lumbricus terrestris, kterou najdete při rytí zahrady.

Každá skupina prokazuje půdě jiné služby: vrátíme se k tomu o něco níže.

Čím se žížala živí?

Žížala se živí rozkládající se organickou hmotou: spadaným listím, zbytky rostlin, hnojem, ale také bakteriemi a houbami, které se na nich rozvíjejí. Nemá zuby, a tak polyká drobné, již změklé částečky, které pak její svalnatý žaludek rozmělní pomocí drobných zrnek zeminy. Kompostovací červ tak dokáže denně zkonzumovat množství odpovídající polovině své hmotnosti. Co mu ve vermikompostéru dávat a čemu se vyhnout, se dozvíte v našem článku Čím se živí žížaly?

Jak se rozmnožuje?

Žížala je hermafrodit: každý jedinec je zároveň samec i samice. Přesto potřebuje partnera: dvě žížaly se k sobě přiloží opačně a vymění si semeno. O několik dní později vytvoří opasek malý kokon velikosti rýžového zrnka, ze kterého asi po třech týdnech vylezou mladé žížaly. Celý cyklus podrobně popisujeme v článku Jak se žížaly rozmnožují?

Jak dlouho žížala žije?

Vše záleží na prostředí. V přírodě většina žížal žije a umírá během jediného roku, vystavena chladu, suchu nebo predátorům (ptákům, krtkům, ježkům…). V bezpečí před těmito nebezpečími, v dobře udržovaném vermikompostéru, se jejich délka života výrazně prodlužuje: kompostovací červi Eisenia fetida byli v chovu sledováni až do věku 4 a půl roku. K těmto číslům se vracíme v častých dotazech.

Její význam v půdě a na zahradě

Žížala je jedním z nejlepších spojenců zahrádkáře. Hloubením chodbiček provzdušňuje půdu a pomáhá vodě prosakovat ke kořenům. Trávením organické hmoty ji přeměňuje na živiny, které mohou rostliny přijímat. Její výkaly, drobné stočené hrudky zeminy, které vidíme na povrchu, jsou výborným přírodním hnojivem. Půda bohatá na žížaly je téměř vždy půdou živou a úrodnou.

Tuto nenápadnou práci podrobně představujeme v článku o ekologickém významu žížal. A pokud jich je ve vaší půdě málo, zjistěte, jak vrátit žížaly do vaší zahrady.

Důležité

Herbicidy, pesticidy a příliš hluboké zpracování půdy výrazně snižují populace žížal. Zahrada hnojená kompostem a mulčovaná jim naopak nabízí úkryt i potravu.

Žížala, nebo kompostovací červ: který do vermikompostéru?

Jde o častý omyl: velká dešťovka, kterou najdete při rytí zahrady, se do vermikompostéru nehodí. Je zvyklá hloubit hluboko a živit se zeminou, a v nádobě plné čerstvého odpadu nepřežije.

Ke kompostování kuchyňského odpadu potřebujete epigeické žížaly, tedy kompostovací červy rodu Eisenia: přirozeně žijí v rozkládající se hmotě, rychle ji zpracovávají a v uzavřeném prostředí se rychle množí. Představujeme je v článku Jaké červy do vermikompostéru? Pro začátek s vhodnými červy si také můžete koupit živé kompostovací červy: naše kompostovací červy Eisenia chováme na farmě a zasíláme jako směs tří druhů.

Willyho rada

Neodebírejte žížaly ze své zahrady, abyste s nimi založili vermikompostér: nejsou to ty správné a mnohem užitečnější jsou tam, kde jsou – při práci ve vaší půdě.

Mýty o žížalách

• „Žížala je hmyz.“ Omyl. Nemá nohy, krunýř ani kostru: je to kroužkovec, skupina živočichů, která s hmyzem nemá nic společného.
• „Žížaly poškozují kořeny.“ Omyl. Živí se odumřelou organickou hmotou a mikroorganismy, které ji rozkládají, nikoli živými kořeny. Jejich přítomnost je naopak pro rostliny prospěšná.
• „Žížaly jsou špinavé nebo nebezpečné.“ Ne: nebodají, nekoušou a nepřenášejí nemoci. Můžete s nimi bez obav manipulovat a poté si jen umýt ruce, stejně jako po práci na zahradě.

Lze žížalu rozpůlit a získat dvě? Proč vylézá ze země, když prší? Umí plavat? Odpovědi najdete v našich častých dotazech o žížalách.

Časté dotazy o žížalách

Shrnutí

Žížala je kroužkovec bez očí a plic, který dýchá kůží a má několik malých srdcí. Existuje přibližně 4 400 druhů, rozdělených do tří hlavních skupin podle hloubky, ve které žijí. Všude přeměňuje organickou hmotu a udržuje úrodnost půdy. Do vermikompostéru nepatří zahradní dešťovky, ale epigeičtí kompostovací červi, jako je rod Eisenia.

Související produkty

Nejprodávanější

Kompostovací červi Eisenia | 250 g červů (cca 500 ks)

Balení od 250 g do 10 kg žížal

369,53 Kč 15,19 €

-25%

492,87 Kč